Můj děda (ročník 1913) byl od svých 16ti let silný kuřák, v 25ti měl tak silnou tuberkulózu, že mu doktoři dávali půl roku života. Vyhrabal se z toho a vesele kouřil dál. V 50 letech ho doktoři opět varovali, že pokud okamžitě nepřestane kouřit, umře. Přestal a příští týden oslaví 95. narozeniny, jak jinak než panákem slivovice.
Vzpomínám na své dětství, kdy jsme tak často chodili za mojí mámou do nemocnice. Nejprve to byla operace křečových žil, později klíšťová encefalitida, pak borelióza. Když ji na kolonoskopii našli na střevech polypy, poslali ji pro jistotu na operaci, při které ji odebrali polovinu tlustého střeva. Když tu část poslali na rozbor, rakovina tam už byla. Asi před rokem mámě našli na prsou několik malých nezhoubných nádorů.
Jedna slečna se jednou rozhodla, že je třeba přestat přehlížet bio odpad. Obešla patřičné instituce, dohodla přistavění hnědé popelnice ke každému domu v jednom českém městě, zařídila odvoz jednou týdně do kompostárny a sama obešla domácnosti s kampaní za třídění odpadu. Tenhle princip se rychle rozšířil do ostatních měst.
Už víte, co je to esperanza? Víra? Odhodlání? Touha? Kdepak! Je to naděje. Je to víra, odhodlání i touha dohromady. Babiččina naděje pomohla strýčkovi uzdravit se, dědova naděje mu dává životní sílu, mámina naděje jí dává sílu bojovat s chorobami, naděje jednoho člověka dokáže udělat velké věci.
Říkám si esperanza už dlouhá léta, protože naděje je mé životní motto. V jedné krásné španělské písni se zpívá: „…la última estación – Esperanza“, tedy: „…poslední zastávka – Naděje“