Atmosféra byla nepopsatelně nádherná a v žilách nám tepaly tóny srdceryvných i laškovných melodií. Po více jak dvou hodinách překrásné živé hudby bylo jedno, jaké máte pracovní starosti, koho budete volit, nebo jestli máte rádi holky nebo vdolky. Zcela plné od srdce zpívající brněnské Janáčkovo divadlo včele s mužem, který i v tak velkém množství lidí dokázal svými písněmi pohladit po duši každého z nás.
Stáli jsme a tleskali, ač onen zpívající veršotepec již odešel. Prosba o ještě jednu píseň nebo alespoň kratičkou virtuálku se leskla v očích všech přítomných. Aplaus nepolevoval. Sílil.
Vrátil se.
S prvními tóny Komety se zpoza nejednoho diváckého víčka vyronila slzička dojetí.
Stáli jsme a zpívali. Nikoli my a on. My všichni, spolu, jednohlasně.
Když dozněli poslední tóny, opět nám děkoval, stejně jako po každé písni. Neuvěřitelná skromnost muže, jenž by měl police plné Slavíků, kdyby chtěl. Ale on nechce, nehraje pro ceny, nehraje pro slávu, hraje lidem a sobě pro radost. Jeho heligonka a kytary mají kouzlo jako měla hudba pověstného Strakonického dudáka, který na rozdíl od něj byl jen vymyšlený.
Nakonec odložil mikrofon, vystoupil z prostoru elektrického ozvučení blíže k lidem, s pokorou se poklonil a se svým hostem si za zvuku dalšího bouřlivého potlesku vyměnil pár slov. Poté spoluhráči předal svou heligonku, sám si vzal housle a bez extra ozvučení zahráli opravdu poslední píseň.
Přes všechny cizokrajné kopečky a mou lásku k cizím řečím jsou mistři jako Jarek Nohavica důvodem, proč tu naši malou nedokonalou zemičku milovat nade vše. Není to ani 9 měsíců, co jsem se vrátila z dlouhodobého pobytu ve Skotsku, kde jsem byla odhodlaná se usadit. Jak ale již řekl Werich Voskovcovi, který ho stále přemlouval k emigraci: „Tam není nikdo, s kým jsem jako kluk hrál kuličky.“.
Skládám tedy nejhlubší respekt zmíněným mistrům české kultury. Děkuji jim za jejich tvorbu a jejich uměleckého ducha. Děkuji také svému muži a rodině, kteří mě přiměli vrátit se zpět do své rodné vlasti. Děkuji.