Reklama
 
Blog | Jitka Pelcová

Španělskem – část první

Inspirována oblíbeným českým filmem bych se mohla uvést: „Nebyla to ale obyčejná au-pair, byla to kouzelná au-pair.“ Já naštěstí zvládám péči o děti lépe než nešťastní tatínkové ve filmu S tebou mě baví svět. Nicméně během pobytu ve Španělsku jsem se rozhodla udělat si dvoudenní výlet.



Jsem zastánce operativního řešení problémů (tedy až
přijdou). Proto jsem žádné velké plány předem nedělala, jen jsem věděla, že
chci vyrazit do nedalekého národního parku La Albufera, ležící jižně od
Valencie, a druhý den se vrátit domů. Tak jsem tedy vyrazila vlakem směr
Catarroja, kde jsem za poněkud vtipných podmínek (jednoduše jsem neměla čas
koupit si lístek a pak jsem se jen modlila, aby mi to prošlo) přestoupila na
vlak směrem na jih. Vystoupila jsem ve vesničce jménem Sollana, které dle mapy
mělo ležet na okraji národního parku. Neplánovaná jízda na černo mi prošla a já
se hned prvního místního zeptala, kudy se vydat. Se smíchem a poznámkou, že je
to daleko, mi ukázal směr.

P1050643blogfotka1.jpg



Bylo čtvrt na deset ráno a já se plná elánu vydala na cestu,
která mě ovšem zavedla kamsi do polí. Po asi hodině chůze jsem znejistěla,
zda-li cesta nevede spíš do Říma než tam, kam potřebuju. Občas mě minulo auto,
tak jsem se rozhodla stopovat. Neúspěšně. Když už mi konečně jeden zastavil,
hned mi řekl, že mě nemůže vzít, což mi v tu chvíli přišlo poněkud
ironické. Tak jsem se ho alespoň zeptala na cestu a šla dál. Po další půl
hodině chůze jsem potkala místního zemědělce, kterého jsem se opět zeptala na
cestu. Postarší pán mi ovšem hned začal cestu rozmlouvat, až nakonec z něj
vypadlo, že mě odveze. Paradox. Nicméně jsem kývla, dědula s hůlčičkou mi
připadal neškodný. Během cesty se vyptával na všechno možné a otázky byly čím
dál víc osobnější. Řekla jsem mu, že moc nerozumím španělsky, jedna
z největších lží mého života. Ale „viejo verde “ (jak Španělé nazávají
dotěrné dědky) dal pokoj. Vyhodil mě přímo před vstupem do parku a po jeho dvou
polibcích na tvář, které jsem mu coby typické španělské rozloučení nemohla
vyčítat, jsem se ho úspěšně zbavila.

Reklama

Kousek za vstupem
do parku byly informace, vyfasovala jsem mapu s mizerným měřítkem, ale
pořád lepší než žádná, kterou jsem “vlastnila“ doposud. Projití parku mi trvalo
asi hodinu, což bylo o asi 24 hodin méně než jsem měla v plánu. Zpátky se
mi nechtělo, tak jsem nad svačinou a mizernou mapou vymýšlela, co dál.
V tomto bodě je nutné podotknout, že jsem měla minimum jídla (pár sušenek,
2 jablka, pár müsli tyčinek a malý sáček samotného müsli) a 4 litry vody, což
v teplotách kolem čtyřicítky je tak akorát. Po dlouhé úvaze jsem se
rozhodla sejít na pobřeří, poté jít podél pláže asi 14 km k mysu Cullera,
kde dle chytré brožury z národního parku měl být starý maják. Po noclehu
na pláži pak vyrazit do asi 7 km vzdáleného městečka Sueca, odkud jsem už mohla
jet vlakem zpátky přes Catarroju “domů“ do městečka Xátiva. Jak jsem si
naplánovala, tak jsem taky učinila.

Teď bych se mohla
půl stránky rozepisovat, jak bylo úžasné jít tu spoustu km po pláži naboso, ale
shrnu to jen slovem „paráda“. Nechápavé obličeje místních při pohledu na
turistku s krosnou a sandály v ruce kráčející podél pobřeží mi jen
přidávaly na dobré náladě. Problém nastal v okamžiku, kdy jsem došla ke
chráněné části pláže. Lépe řečeno jedna hodně stará a zrezlá cedule to tvrdila
na polorozpadlém kůlu. Při pohledu do vnitrozemí mi bylo jasné, že sejití
z pláže by znamenalo v lepším případě značné prodloužení cesty,
v horším ztracení se. Nedalo se nic dělat, šla jsem dál po pláži. Cestou
“chráněnou pláží“ jsem míjela spoustu mrtvolek všemožné havěti a hlavně
neuvěřitelné množství různorodého odpadu. Takže i kdyby ona cedule byla platná,
stav pláže mi zahnal jakékoli černé svědomí a já si v klidu šla dál. Po
několika kilometrech poklidné chůze jsem před sebou viděla skály, ne vysoké
ale jasně ohraničující pláž, což by mi tolik nevadilo jako fakt, že před nimi
byla obrovská hejna racků a jiných ptáků. Byl to děsivý pohled, úplně jak
z Hitchcockova filmu, a jak jsem se blížila, část hejna se zvedla do vzduchu
a (po chvíli kroužení mi nad hlavou) usedala za mě, tudíž jsem byla stále více
obklopena zdánlivě nekonečným množstvím ptactva.

raccifinal.jpg



Mnohem větší překvapení na mě ale čekalo po překonání oněch
skal. Za nimi se totiž nacházela normální pláž plná lidí, problém ale byl
v tom, že mě od ní dělila řeka vlévající se do moře. Prozkoumala jsem
okolí a nebyla jiná možnost než řeku přebrodit.

blog2a.jpg



V okruhu deseti metrů jsem
měla veškerou pozornost. Na chvíli jsem zadoufala, že by mi snad některý
z diváků chtěl pomoci, marně. Doklady, foťák a mobil jsem v igelitce
zahrabala do středu krosny. S rostoucím obecenstvem jsem ztratila chuť
dělat jim ještě striptýz a k jejich velkému podivu jsem bez odložení
jediného kusu oblečení vlezla do vody. Prozkoumala jsem hloubku řeky a poté
s krosnou nad hlavou ji začala brodit. Voda byla hlubší, než jsem čekala,
a v okamžiku, kdy jsem ji měla po ramena, nevěděla jsem, zda-li se sama
sobě smát či plakat. Naštěstí řeka už hlubší nebyla a já se za chvíli dostala
na druhý břeh. Vzpomněla jsem si na film Jak utopit doktora Mráčka, s tím
rozdílem, že zatímco má krosna byla zcela suchá, já byla jak vodník. Lidé okolo
stále na mě zírali a já měla sto chutí udělat nějaké vítězné gesto, ale
netvářili se moc přátelsky, evidentně dost dobře věděli, že jsem tam neměla, co
dělat a já je nechtěla dráždit. Sice jsem si tu chtěla oprášit svou
španělštinu, ale policejní výslech mi nepřipadal jako ideální řešení.
S naprostou samozřejmostí jsem si hodila krosnu na záda a kráčela dál. 



Po dalších x hodinách chůze a
blížícím se jak městem Cullera, tak soumrakem, jsem začala hledat vhodný
plážový noclech. Nechtěla jsem spát příliš blízko města a nutno přiznat, že mi
i už nepříjemně rychle docházely síly. Našla jsem si pěkné místečko mezi dvěmi písečnými
dunami a sedla si na část své “karimatky“. Cestou k onomu místu jsem minula postaršího muže sedícího ve skládací židli. Nevěnovala jsem mu pozornost až do chvíle, kdy vstal, otočil si svou židli čelem ke mně a místo pozorování moře si začal prohlížet mě. Nahý. Vzdálenost dobrých 15 metrů, která nás dělila, mě alespoň trochu uklidňovala, ale s ubíhajícím časem rostla má nervozita. Nechala jsem věci na místě, abych se z vrcholku písečné duny rozhlídla po lepším útočišti. Když jsem se vrátila zpět, muž i židle byli pryč. S úlevou jsem se přesto vrátila na vrcholek duny a hledala bezpečnější místo k noclehu, když jsem zahlédla nohu oné židle. Muž neodešel, naopak se přesunul blíže ke mně. Uvelebil se na druhé straně duny.

Panika. Bušící srdce. Strach. Pomalu ale jistě blížící se západ slunce. Široko daleko jen já a on.

P1050779zapadslunce.jpg

 

Pokračování příště…