Z vlastní zkušnosti mohu říci, že s plynulou angličtinou a španělštinou jsem nikdy o práci neměla nouzi. Co mě však stále více zaráží, je neochota lidí zaplatit si kvalitní výuku. Samozřejmě že seženete studenta daného jazyka, který vás bude ochoten učit jazyk za významně nižší částku než třeba v jazykové škole, nicméně zde obzvláště platí, že kvantita odpovídá kvalitě. Cokoli umět je jedna věc, dokázat to ale kvalitně a bezchybně předat je věc úplně jiná. Ne nadaramo existují pedagogické fakulty a ač se na nás, jejich studenty, většina lidí dívá skrz prsty, bez znalostí potřebné didaktiky (natož praxe) může takový student instinktivně doučující nadělat více škody než užitku. Sama se věnuji jazykům už mnoho let a i přes mnoho pobytů v jazykově souvisejících zemích jsem se až relativně nedávno (cca před 3 lety) začala věnovat soukromé výuce jazyků.
Za tu dobu, co se pohybuji v prostředí výuky jazyků (ať už soukromě, v rámci jazykových škol, či povinných praxí v rámci studia) mohu říci, že mizerných soukromých učitelů jazyka je opravdu hodně. Nejjednodušší poznávací znamení je extrémně nízká cena, člověk s patřičným vzděláním jednoduše zná svou cenu a nemá důvod jít pod ní. Kvalitní výuka vyžaduje patřičné znalosti nejen jazyka(!), pečlivou přípravu na každou hodinu, návaznost a strukturu hodin a hlavně musí vyhovat tomu, kdo se chce jazyk naučit. Sebelepší metoda, která je zcela nevhodná pro např. dyslektika, nemůže mít nikdy úspěch, ale to ne každý „doučovatel“ ví.
Tohle všechno a mnohem více aspektů si ale lidé neuvědomují a myslí na zcela jednoduchém principu – čím levněji, tím lépe. Krize tento přístup jen umocnila a já začínám mít pocit cvičeného klauna a ne učitelky angličtiny. Mám vzdělání, reference, praxi, zkušenosti z ciziny, odborné kurzy pro učitele a stejně mi lidé často říkají: „Děkuji za nabídku, ale cenově je to pro mě nepřijatelné“. Se vší slušností odpovídám: „V pořádku, nabízím kvalitní výuku a ta má svou hodnotu.“.
Paradoxem často bývá, že podobní škudlilové nakonec končí v jazykovkách nevalné úrovně. Ono totiž jazykovek je v celé ČR mnoho set, přičemž akreditaci Ministerstva školství jich má jen pár (tuším necelých 20), všechny ostatní jsou tedy spíše byznysem než snahou někoho něco kvalitně naučit. V tomto směru jsem si už (coby vyučující v jazykovce) zažila své a jsem ráda, že konečně nyní spolupracuji s opravdu kvalitní jazykovkou. Otázkou však zůstává, jak dlouho bude lidem trvat, než si uvědomí, že vše má svou hodnotu, vzdělání v oblasti jazyků obzvláště.