Většina zastánců zákazu fyzických trestů dětí se odvolává na jejich bezbrannost a zdravý psychický vývoj. Děti však nejsou hloupé a moc dobře ví, co si mohou dovolit a co už nikoli. Navíc součástí přirozeného a zdravého vývoje dítěte je tzv. období vzdoru přicházející mezi druhým až třetím rokem života a v pubertě. Tato období jsou velkou zkouškou pro rodiče. Ačkoli obě dělí víc než deset let, jsou založena na stejných principech a mají stejnou příčinu. Dítě v této fázi vývoje zjišťuje, že je samostatnou osobností, která má vlastní vůli. Zkouší ji nejen uplatňovat, ale i hranice kam až může zajít.
K důraznějším výchovným prostředkům se tedy musí dřív nebo později ubrat každý rodič. Tady to jako první bývá zvýšení hlasu, což jak vídám každý týden ve školce, je pro děti spíš zábava. Z jejich škodolibého výsměchů rodičům přímo do tváře mě často přechází mráz po zádech. Poté přicházejí zákazy televize, her, zabavování hraček, rušení výletů. To už zabírá víc, ale dítko je často zvědavé, jaké ultimátum přijde dál nebo je nebere vážně. Další postup je čistě individuální a závisí na každém rodiči. Pokud je trpělivý, pokusí se mu vše nějak přijatelně vysvětlit. Pokud je vynalézavý, vymyslí nějakou fintu, díky které dítě dobrovolně poslechne. Je-li cholerik, vybuchne.
Stejně jako osobnost dítěte je rovněž důležitá osobnostní stránka rodičů. Pokud zůstává pro jejich potomka srozumitelná, "čtivá", snáz si najdou k sobě přístup, pochopí, co po nich otec a matka vyžadují, jak se mají chovat. Jestliže naopak sahají k neustálému domlouvání, připomínání přestupků či dokonce jejich "sčítání", dítě mnohdy neví, co se od něho žádá a ať se sebevíc snaží, nevyhoví zpravidla představám dospělých. Nezřídka dochází k tomu, že matka nebo otec zakazují chodit ven, nedovolí mu věnovat se zálibám, nesmí si hrát, usedat k počítači nebo televizi atd. Dítě se nudí a začne nejspíš dělat opět něco špatného, zač bývá dřív či později znovu trestáno.
"Dostává se tak do začarovaného kruhu a není schopno rodičovským představám vyhovět. Fakt, že jim nevyhoví znamená, že nikdy nenaplní jejich očekávání a cítí se méněcenné. Nejhorší je, že dítě ani neví, čím si vysloužit rodičovskou přízeň, jak své chování změnit. Nám pak dá hodně práce, jak rodičům vysvětlit, v čem chybují. Rodiny by si proto měly vytyčit výchovné mantinely, tedy to, co se může a co ne. Moc důležitým zůstává, aby matka netahala "hot" a otec "čehy", ale oba stejně," doporučuje psycholožka.
(Psycholožka PhDr. Magda Javorská z Dětského oddělení Městské Nemocnice Ostrava)
Pokud rodič vybuchne a cloumá jím vztek, dítěti určitě nějak ublíží. Jediné co by mohl zákon ovlivnit (a kdo ví jestli) je, zda-li to bude fyzicky či psychicky. Je nutné si uvědomit, že pokud rodič chce dítěti v nějakém okamžiku z výchovných důvodů ublížit, udělá to. A omezení se pouze na psychické tresty mi přijde nešťastné.
Nutno také upozornit na vedlejší účinky zmiňovaného zákona. Rozvodovost celosvětově stoupá a svěření dětí do péče matky už není zcela samozřejmostí. Právě ono protizákonné jednání jednoho z rodičů (a může se jen jednat pouze o vyhrožování fyzickým trestem) často způsobí svěření dětí do péče druhého rodiče. U nás sice je tento mechanismus poněkud odlišný, ale co není, může být. A mě tato vidina docela děsí.