Reklama
 
Blog | Jitka Pelcová

Španělskem – část druhá

Seběhla jsem z písečné duny, sbalila si svých pět švestek a spěchala pryč. Překvapilo mě, jak se krosna po chvíli odpočinku zdá být těžká a jak moc se najednou bořím do písku. Bylo mi jasné, že nemám sílu jít moc daleko.



Po asi deseti metrech vyčerpávající chůze jsem objevila
ideální nocležiště. Prostor velikosti lůžka ze tří stran obehnaný písečnou
dunou ve tvaru C s výhledem na moře. Byla jsem hladová, vyčerpaná, vystrašená.
Zalezla jsem si do úkrytu a násilím do sebe cpala jídlo, na které jsem neměla
ani pomyšlení, ale věděla jsem, že do sebe musím bezpodmínečně něco dostat.
Pomalu zapadalo slunce a já čekala. Dokud bylo světlo, nechtěla jsem ulehnout.
Psychicky jsem se snažila připravit na jakoukoli situaci, příchodem naháče
počínaje, vykázáním z pláže policií konče. Nevěděla jsem, jestli se smí
spát na pláži nocovat, kde je onen muž, zda-li mě viděl odcházet a jak moc
(ne)bezpečná je situace, ve které jsem se právě nacházela. Hleděla jsem do
klesajícího slunce a přemýšlela.

plaz.jpg



Náhle jsem zpozorovala muže kráčejícího ke mně. Silnější,
kolem třiceti, oblečený, s cigaretou v ruce. Šel rázným krokem a já
si začala chystat výmluvy, že jsem netušila, že tam nesmím být. Nepřišel mě ale
vyhodit z pláže. Kupodivu. Řekl mi, že bude během noci chodit po pláži
s baterkou, tak abych se ho nebála. Nechápala jsem smysl tohoto sdělení a
snažila se ho zjistit, marně. Na jakoukoli moji otázku odpověděl zcestně,
chvíli jsem ho podezřívala, že si ze mě dělá srandu, ale mluvil s naprosto
vážností. Směrodatné pro mě však bylo, že mi vysvětlil, že onen nahatý čumil je
místní starý úchylák, který tu celý dny okukuje nahé lidi. Když si všiml, že se
ke mně přiblížil a já následně utekla, vynadal mu, aby mě nechal být. Pak mi už jen (přes mé odmítání) půjčil baterku a varoval
před vlhkostí, kvůli které bych se měla dobře přikrýt.

Reklama

 

Z extrému do extrému. Vnucené baterky jsem si vážila spíše
coby případného prostředku sebeobrany a vysílače světelného SOS. Přece jen
chlapík nevypadal příliš věrohodně a onen malý prostor sice umožňoval perfektní
úkryt před okolím, ale také okolí přede mnou v nouzi. Nocovat na pláži, o
čemž ví jen neobvykle přívětivý chlap, mi nepřišlo jako ideální. Nicméně má
únava mi neumožňovala nad tím moc přemýšlet, oblékla jsem si dlouhé kalhoty,
dvě mikiny a zalehla.

 

Kolem půlnoci mě vzbudila strašná zima. Byla jsem celá
promočená. Chlapík nelhal, vlhkost. Vzpomněla jsem si na dávnou přednášku o
přežití na Sibiři a se cvakotem zubů jsem vstala a pokoušela se zahřát pohybem.
Kdyby dotyčný věděl, že jeho rady využiju na pobřeží Španělska, asi by se
smíchy za břicho popadal. Neměla jsem se čím přikrýt a měla jsem jen poslední
suchou mikinu důmyslně schovanou v batohu. Zkusila jsem rozhrabat písek,
zda-li je ve spodnějších vrstvách suchý. Nebyl. Ale objevila jsem kýmsi zapomenutou
plážovou osušku. Vyklepala jsem z ní písek a přestože byla mokrá, přikryla
jsem se alespoň jí. Po chvíli jsem usnula. V noci jsem se vzbudila zimou
ještě několikrát a nedobrovolně si zopákla všechny nadávky, co znám ve všech
možných jazycích. Od šesti hodin jsem nemohla usnout a netrpělivě čekala na
hřejivé teplo sluníčka. Kolem sedmé mi bylo konečně příjemně a já opět usnula.
Vzbudil mě stín člověka stojícího nade mnou. Tehdy jsem poprvé uvěřila, že lidé
mého věku mohou umřít na infarkt. Chlapík, co mi půjčil baterku, byl zpět a
opět přespříliš družný. Začal se vyptávat, kam mám namířeno a vzápětí mi
vnucoval odvoz do městečka Sueca, které bylo mým dalším cílem. Vrátila jsem mu
baterku a trpělivě odmítala jeho vnucování se. Během mé snídaně ještě
několikrát přišel. Jakmile mi začal nutit své telefonní číslo, bylo mi
jasné, že musím vypadnout. Vyfotila jsem si z dálky onen maják a vyrazila
dál.

 

majak.jpg

 



Cesta do Suecy vedla po silnici, jakákoli jiná
trasa nebyla možná kvůli všeobklopujícím (většinou rýžovým) polím. Po několika
kilometrech chůze po rozpálené silnici se mi začínala točit hlava a mé zásoby
vody získávaly vedrem nepříjemnou pachuť. Pobrukovala jsem si v duchu
svižné písničky a šla, šla a šla. Nohy mě bolely čím dál víc, za což mohl
mizerný spánek, noční prochladnutí a hlavně ta proklatá silnice, pravá noha mě
brzy bolela natolik, že jsem kulhala. Ani jednou jsem se však nezastavila na
déle než nalepení náplastí na rostoucí puchýře, nesměla jsem zastavit, sama
sobě jsem si to zakázala a na žhnoucím slunci mě to ani přes stoupající bolest
nelákalo.
 

Sueca.jpg

 



Sueca byla dál, než jsem počítala, ale nedalo se nic dělat,
věděla jsem, že musím dojít. Na okraji městečka jsem po spoustě hodin objevila
první stín, který tvořil vysoký dům v uličce kolmo navazující na silnici.
Sedla jsem si do stínu a napila se už lehce zkažené vody. Přece jen žaludeční
nevolnost je lepší než dehydratace. Po chvíli jsem neodolala, rozdělala si
karimatku a na chvíli si zdřímla, džíp projíždějící pár desítek centimetrů od
mé hlavy mě ale zas velice rychle postavil na bolavé nohy. Dobelhala jsem se do
centra a po nalezení kolejí mého vytouženého vlaku jsem se po nich vydala
k nádraží. Silnice totiž kvůli řece vedla velkou oklikou a tu jsem opravdu
nechtěla absolvovat. Jak jsem se blížila k nádraží, získávala jsem
pozornost všech lidí v okolí desítek metrů. Musela jsem vypadat jak
postava z mizerného hororu – zpocená a od sluníčka rudá cizinka, kulhající
po kolejích k nádraží. Bylo mi to jedno, koupila jsem si lístek a
s přestupem a následnou další jízdou na černo (ve Španělsku nelze koupit
přestupní lístek na vlak) jsem dojela do mého výchozího městečka Xátiva. Na
bolavou nohu jsem nemohla ještě víc jak týden pořádně došlápnout, posléze ale
bolest pomalu ustoupila. Všechny ty zážitky ale za to stály a onu plážovou
osušku jsem si přivezla domů jako bojovou trofej.