Reklama
 
Blog | Jitka Pelcová

Rodinná pohoda z druhé strany

Po přečtení rodinných pohod u Dererů a Fafejtů jsem neodolala a přicházím se svou troškou do mlýna. Tentokrát ovšem z pohledu opačného, tedy nás potomků.

Máma je učitelka matematiky na ZŠ a jak sama říká, „kantor“ není povolání ale diagnóza. O to těžší je život nás malých kantorčátek. Všichni tři jsme po mámě zdědili matematické vlohy. Moji o dost starší bráchové (o 7 a 14 let) poslušně kráčeli v máminých šlépějích. Objížděli olympiády a rodičovská hrdost jen vzkvétala. Já byla nasměrována na stejnou trasu, dokonce mne poslali na stejnou ZŠ se zaměřením na matematiku, jako chodil bratr.

„Ahoj mami, jsem doma. Jak se máš?“

„Jaký známky jsi dnes dostala?“

„Co třeba mě nejdřív pozdravit?“

„Ježišmarjá, ty toho naděláš! Tak co bylo ve škole?“

„Jednička z češtiny. Mami, já chci chodit do keramiky. Můžu? Prosím.“

„Na to zapomeň. Nejdřív práce, potom zábava. Vystuduj, pak se můžeš plácat v hlíně.“

Škola mě nebavila a mámou vnucovaný předmět už vůbec ne. Nejprve jsem měla jeden průšvih, pak druhý a třetí. Až mě máma nechala přepsat na naši vesnickou školu. Konec dojíždění. Hurá! Máma se ale nevzdávala.

„Půjdeš na dvojjazyčnej gympl.“

„Cože???“

„Můžeš dělat španělštinu nebo francouzštinu.“

„Ale vždyť se učím němčinu!“

„Jenže něměckej není v Brně a já tě nikam dál nepustím!“

Opět v šoku jsem si vybrala španělštinu, protože je lehčí. Studiem jsem se jakž takž prokousala, ale v posledním ročníku jsem si naschvál nechala napařit čtyřku z matiky. Mámě na truc.

Teprve výběr vysoké školy byl zcela na mě. Moji již pracující bratříčkové do mě stále dokola hustili trojici „práva, ekonomka, medina“. Mámě při té magické formuli svítila nadšením očka, nicméně mě stále ujišťovala, že se mohu rozhodnout jakkoli. Na jaký obor se ovšem hlásit, když španělštiny jsem už měla plné zuby a mou jedinou zálibou byly knihy?
V té době jsem už měla partnera bydlícího u Prahy a mně bylo vcelku jedno, na jaký obor jít, hlavně vypadnout. Povedlo se. Fakulta humanitních studií při Karlově univerzitě byla mé nové působiště. Škola se zdála být lehká a máma si konečně pomalu začínala uvědomovat, proč jsem jí vylétla z hnízda mnohem dříve, než předpokládala. Mně ovšem brzy zmrzl úsměv na rtech. Po prvním semestru vyhodili 600 studentů z 800 přijatých. Patřila jsem k většině. Kolotoč máminých kázání začal nanovo. Kdybych šla na matiku, nestalo by se to. Tehdy mi psychicky hodně pomohl partner, se kterým jsem v té době již bydlela u jeho rodičů.
Opět jsem se hlásila na vysokou školu, tentokrát ale pouze na dva obory, což byla osudová chyba. Nevzali mě. Další oceány vody na mámin mlýn.

Tak jsem se vlastně dostala sem. Do Anglie. Potřebovala jsem pryč, pročistit hlavu, dokázat všem, že nejsem úplně nemožná, jak se zdá, a hlavně nějak smysluplně strávit čas.

Rozhodně ovšem ničeho nelituji. Zkušenosti, které jsem tady získala (a ještě určitě mnohé získám), by mi nedala žádná škola. Díky vyhazovu z univerzity jsem zjistila, že gymnaziální maturita má nulovou hodnotu a diplom je v dnešní době nutnost. Máma uznala svůj špatný přístup, pochopila, že já nejsem ona a nechala mne jít si svou cestou. Práce s dětmi mne nadchla a já konečně vím, čím chci být. Letos se hlásím na pedagogickou fakultu. Kombinace český a anglický jazyk. Tak mi držte palce.

Reklama