Reklama
 
Blog | Jitka Pelcová

Pouliční brainwashing

Potkala jsem je na zcela obvyklém místě, kde denně proudí davy lidí. Obvyklé prototypy důvěryhodného vzezření, černé obleky a stejnobarevné koženkové desky v ruce. Většinou se jim obloukem vyhýbám, protože já jsem přesně ten typ, který zastavují všichni, co chtějí vymámit peníze, podpis nebo jen vnutit leták. Ale tentokrát jsem měla chuť vyzkoušet míru vlastní asertivity.

„Dobrý den, slečno, jakého máte operátora?“
„XXX a jsem spokojená.“
„Paušál nebo dobíjíte?“
„Paušál, dvanáct korun měsíčně, čtyřicet volných minut a smska za třicet halířů.“ Usmála jsem se na něj s vítězoslavným pohledem, ale věděla jsem, že se nenechá odbýt. Když už mě zastavil, bude mi vymývat mozek svou pravdou, jak nejdéle to půjde. Ostatně je to jeho práce. Něco jako pojišťovák, vyhodíte ho dveřmi, vrátí se oknem.
„No jo, ale mi máme pro vás mnohem lepší nabídku.“
Čekala jsem, že mi vmete do tváře, že ty volný minuty mám jen do vlastní sítě a volání kamkoli jinam mě přijde pekelně draho. Nevyzná se v nabídce konkurence, to není dobrá vizitka. Ale nic jsem neříkala, jen ať ukáže své přesvědčovací schopnosti.
„Máme teď speciální nabídku, rozdáváme simkarty se vzájemným voláním zdarma.“
„Cože?“ Spojit v jedné větě výrazy „speciální nabídka“, „rozdáváme“ a „volání zdarma“ mi přišlo jako ukázka dokonalé hyperboly. Kdo mu na to může skočit?
On ale mé podivení pochopil jako bod pro něj, hrdě začal vysvětlovat:
„My vám dáme dvě simkarty, které mají mezi sebou volání a smskování zdarma, jen nám to tady podepíšete, abychom měli jistotu, že jsme nedali stejnému člověku tyto dvě simkarty už dříve.“
Zbystřila jsem:
„Co bych jako měla podepisovat? K něčemu zavazující smlouvu?“ S ďáblem a vlastní krví, ne?
„Ne ne, to v žádném případě.“
Odněkud se objevil kolega a se slovy: „Řekls jí o tom, že to je na furt?“, se nejprve podíval na něj a pak, s pohledem lovce na kořist, i na mě. Zdravit ho evidentně nikdo v rámci školení nenaučil, nemluvě o jeho dost ošunťelé  vizáži. Nicméně dostal slovo a pustil se do mě.
„Potřebujeme vaše identifikační údaje, takže pokud tu máte občanku, sepíšeme to, dáme vám simkarty a můžete si někým vzájemně volat zadarmo.“
Načež začal vytahovat jakýsi formulář a obálku se simkami. Honem mě do toho vmanévrovat, než začnu pochybovat o tak báječné nabídce a bezpečnosti osobních údajů lehkovážně vyplněných někomu na ulici.
„Moment. To jsou simky s paušálem?“
„Ne. Normální předplacené karty na dobíjení.“
„A žádná smlouva ani nutnost pravidelného dobíjení minimální částkou?“
„Přesně tak.“ řekl pan důvěryhodné sáčko.
„Tak to je v tom případě ale totální blbost.“
Oba se rozesmáli.
„Proč si to myslíte?“
„Protože se to tomu operátorovi vůbec nevyplatí. Kdybych si psala a volala jen s tím, kdo má tu druhou simku, nezaplatila bych ani korunu a o to žádný operátor nestojí. Musí v tom být nějaký háček.“
Jejich smích se stával čím dál víc strojený.
„Není v tom žádný háček, vy si budete dobíjet třeba dvě stovky měsíčně a dokud máte na simce nějaký kredit, můžete si vzájemně psát a volat zadarmo.“
„Takže musím pravidelně dobíjet?“
„Nemusíte, jen si třeba měsíčně dobijete sto padesát korun, abyste pořád měla nějaký kredit a voláte si a píšete navzájem zdarma.“
Nejprve hyperbola, teď oxymóron, to se nám to vyvíjí.
„V tom musí být nějaký háček, jinak by nebyl důvod, abyste ty simky rozdávali na ulici. Já taky dělala na ulici, vím, o čem tahle práce je.“
Pánové zpozorněli:
„A pro koho jste prodávala?“ Jestli pak si uvědomil, že slůvkem „prodávat“ sám na sebe prásknul, že z takto získaných zákazníků, musí mít operátor profit, z kterého je on sám placený?
„Já pro nikoho neprodávala, dělala jsem pro charitu.“
Oba vybuchli pohrdavým smíchem.
„No jo, ale to je něco úplně jinýho. Cha cha cha charita.“
Jistěže člověk to nedělá pro to, aby si namastil kapsu, ale z ušlechtilých důvodů, které tyhle dva nikdy nenapadly, protože je pro ně primární jejich osobní blaho. Až budou zase povodně a voda je vyplaví, trkne je to, že okamžitá pomoc přichází právě od charity?
„A já už stejně mám vyhlídnutý jiný paušál od konkurence“
„Jaký?“ Když jsem jim to řekla, jali se předhánět v kritice onoho paušálu a celého operátora vůbec. Div, že se jim od huby neprášilo, co všechno mi tvrdili.
„Vy máte evidentně pádný důvod, proč mi ty simky vnutit.“
„Vy si myslíte, že jsme placený od počtu rozdaných simek? Máte pocit, že je vám nutíme?“ Nevím, jak ti dva, ale pouliční prodavači od stejného operátora, které jsem potkávala při mé práci na ulici, byli placeni od počtu uzavřených smluv nikoli od hodiny.
„Jo, nutíte mi je.“
„Fajn, tak můžete klidně jít. Nashledanou.“
„Nazdar.“ Jen ne nashledanou.

Ten den jsem si došla pro můj vyhlídnutý paušál. Paní za přepážkou se chovala zcela seriózně a férově, když jsem jí líčila můj zážitek, nevěřícně kroutila hlavou, čeho všeho jsou lidi schopní udělat.

Shodou okolností jsem druhý den opět potkala pana důvěryhodné sáčko a opět mě zastavil.
„Dobrý den, slečno, jakého máte operátora?“
„My jsme se už včera potkali a už mám konečně ten paušál, co jsem chtěla.“
„Cože? My jsme už spolu mluvili?“
Opět se přitočil kolega, tentokrát pan důvěryhodné sáčko II a hned se do mě pustil:
„Takže už máte naše simky? To je skvělý!“
„Ne, nemám a nechci. Už mám paušál, který chci mít. Naschle.“
„Moment, moment! Jaký paušál? My máme lepší nabídku!“
Pan důvěryhodné sáčko mu smutně odpověděl: „Nech ji, ta se nedá“.

Reklama