Úžasný človíček. Pořád se na mě usmíval a prohlížel si každý záhyb mého obličeje. V těch očích bylo tolik lásky a oddanosti, až mě to děsilo. Dotýkal se mě s velkou opatrností, snad abych se mu nerozsypala, aby o mě nepřišel. Bylo to krásné, až mě z toho mrazilo v zádech, ta jeho závislost na mě. Čím víc mi dával najevo svou lásku, tím víc jsem se však bála. Že mu ji nedokážu vrátit, že ho tím budu trápit, ubližovat, mučit. Ach, proč vstoupil do mého života tak brzy? Nejsem připravená na takové přehršle lásky a závislosti. Pořád jsem smutnila, že mám v životě lásky, co by se za nehet vešlo, a najednou takový oceán. Smetl mě. Topila jsem se v něm a nevěděla, jestli volat o pomoc. Hlava se mi z toho točila. Docházel dech.
Vystlala jsem mu krásný proutěný košík a poslala ho po vodě. Zády ke mně. Snad abych na něj neviděla a nechtěla si to rozmyslet, snad proto aby neviděl mé slzy. Oceán slz.
Vše se vrátilo do normálu.
Až moc.
Můj život naplnila prázdnota. Pochopila jsem, že v tom košíku odplul kus mě samotné. Kus mého srdce, kus mé duše.
Pozdě. Nelze vrátit čas, uskutečněné činy ani vyřčená slova. Chtěla jsem se rozběhnout po proudu a pokusit ho nalézt. Snad ho někdo viděl, snad ho někdo přijal za svého, snad o něm někdo ví.
A já ho našla. Vítězství! Vzala jsem ho do náruče a plakala štěstím. Druhá šance! Té už se nepustím. Byla jsem šťastná, plná naděje a plánů.
Ale on už se nesmál. Nedíval se na mě s láskou. Jeho pohled byl plný výčitek, mrazil. Byl už přece velký kluk, už ho nemusel nikdo zabalovat do zavinovačky a posílat po vodě. Sám skočil do vody a uplaval mi. Navždy.
A tak sedím na břehu a přemýšlím. Nevím, co dál. Nedokážu se rozhodnout. Utíkat po břehu a doufat, že ho najdu a vyslechne si mé vysvětlení? Nebo se vrátit do prázdné chalupy a zapít žal? Či snad skočit do vody a nechat se také někam odnést vodou osudu? Ale chtělo by se mi vůbec vyplavat na hladinu? Těžko říct.