Se vší úctou k tomu, co se stalo, nechápavě kroutím hlavou nad mírou projevování soustrasti. Všeho moc totiž škodí, a tak se z horlivých a explicitních projevů smutků stáva v lepším případě nařízená davová soustrast, v horším případě šaškárna. Spolu s mrakem islandského popela mi to celé připomíná spíše knižní příběh.
Skutečná příčina nehody se pravděpodobně nikdy nezjistí, Putinův dozor nad celým vyšetřováním může být čin ze soustrasti stejně jako z opatrnosti, kdyby se prokázalo, že zásadní pochybení bylo na straně Ruska, což by samozřejmě nikdy nepřiznalo (ostatně asi jako jakákoli jiná země v jeho pozici).
Nicméně nechci polemizovat, ohledně příčin nehody, zaráží mě její efekt. Když bylo dnes naším místním rozhlasem vyhlášeno, že vláda ČR nařizuje držení smutku, načež vzápětí byly občané informování o hledaném papouškovi, který úletl zoufale hledajícím majitelům, nevěděla jsem, zda-li se smát či plakat. Absurdita toho hlášení by si mohla podat ruku s Godotem. Na chvíli se mi udělalo rudo před očima, povinná minuta ticha mi připadala jak komunistické vyvěšování vlajek. Jako kdyby se tím něco změnilo, ba ani polský smutek to neutiší.
Smrt a katastrofy tu však vždy byly, jsou a budou. Ať už jsou přírodní katastrofy, extrémní chudoba způsobující každé tři vteřiny smrt jednoho člověka, zásadní porušování lidských práv, globální klimatické problémy, které se sice projednávají na celosvětové úrovni, ale následné kroky jsou slepičí (pokud vůbec nějaké).
Napadlo vás, jaká by byla reakce českých občanů, kdyby se zřítil český vládní letoun?