Před odjezdem mě všichni varovali, že si moc nepochutnám. Samé fish and chips, dušená zelenina a polotovary. Jak to tedy ve skutečnosti je?
Vyznavače vajíček k snídani zklamu. Základem snídaně jsou každý den cereálie zalité mlékem. Zdravé? Jen na první pohled. Všechny druhy obsahují přehršle cukru a tuku, popřípadě i umělých barviv a dochucovadel. Navíc člověk sní dvě misky a má skoro stejný hlad jako na začátku. Já takovým pokrmům říkám „vata“ = nezasytí. Po cereáliích si člověk může dát toast (opečený chleba) s medem nebo čokoládovou pomazánkou (slaná varianta se nevede) nebo crossaint (lingvisté ať odpustí, zde si pravopisem nejsem jistá). Svátečně si můžete k snídani dopřát vařené vejce, to ovšem bývá nedovařené (napůl tekutý bílek) a jí se samo o sobě a bez soli.
Typické polední jídlo se liší oblastí. Na jihu Anglie a ve Walesu to jsou doopravdy pověstné fish and chips, tedy smažená ryba v těstíčku s hranolkami. V oblasti severního Yorkshiru, kde jsem pobývala já, to je pečené hovězí maso, americké brambory a dušená zelenina. Ve Skotsku to je směs chuťově velmi podobná českému prejtu s vařenými bramborami. Zní to pěkně, vím, ale jsou to spíš sváteční jídla. Běžný oběd je z polotovaru nebo ve stylu – jakékoli suroviny, podusit a smíchat. Např. tzv. hot pot (horký hrnec) je směs vařené čočky, koleček párku, brambor na kostičky, mrkve a jiné dušené zeleniny na kostičky a zásmažky. Vypadá to šíleně (Britové samostatnou čočku jako jídlo neznají), ale celkem chutné.
Další zvláštností je pie, což sice v překladu znamená koláč, nicméně se sladkým to nemá nic společného. Jde o nějakou směs pokrytou bramborovou kaší a to celé zapečené v troubě. Dle druhu směsi jsou pak různé druhy “koláčů“. Já se nejčastěji setkávala s fish pie (obsahující čtyři druhy ryb) a s meat pie z mletého masa. Jiná verze “koláče“ je z těsta s nějakou slanou náplní (nejčastěji masovou). Při mém podivení a následném vysvětlení, že v Česku děláme pouze sladké “koláče“, si Britové klepali na čelo. Ostatně ne poprvé.
Největším rozdílem mezi českým obědem a britským je v čase a množství. Oběd je obvykle mezi půl druhou až druhou hodinou odpolední (tento čas je běžný i v restauracích). V té době jsem už šilhala hlady a porce, kterou jsem dostala, byla vždy k pláči. V nabídce restaurací jsou dokonce zcela běžné sendviče jako plnohodnotný oběd (za zcela stejné peníze jako klasický teplý oběd). Navíc polévka a druhý chod zároveň neexistuje. Buď pouze druhý chod nebo jen polévka s pečivem. Navíc na každém rohu je “mekáč“, čínský fast food a indické kari. Všude.
Jak málo Britové jí na snídani a oběd, večer se nacpou k prasknutí. Čas obvykle kolem desáté, množství a výživnost asi jako vepřo knedlo zelo s deseti knedlíky. Žádná omezení ohledně druhu jídla či chodů. A vše zapíjeno patřičným množstvím vína.
Velmi kuriózní mi též přišel jejich přístup k čerstvému ovoci a zelenině. Britové sice jí ke každému teplému jídlu nějakou (obvykle bio) zeleninu, nicméně vždy tepelně upravenou (ano, dušenou). Kdykoli jsem se ale na ulici zakousla do jablka, lidé se po mě otáčeli. Dokonce pokaždé, když jsem si ve své hostitelské rodině dala syrovou mrkev, smáli se mi. Syrovou zeleninu totiž prý žerou jen zvířata.
Jako perličku na konec bych vám ráda představila “Marmite“. Nazvala bych ji pomazánkou, protože se maže na chleba, nicméně to je hnědá mazlavá směs různých drcených semínek. Chuť má velmi trpkou, hořce slanou. Když jsem ji poprvé ochutnávala, říkali mi předem, že mi určitě nebude chutnat. Britové se ji totiž odmalička učí mít rádi a pokud ji člověku nenutí od dětství, málokomu kdy zachutná. Pro nás dočasné au pair imigranty funguje jako měřítko zblbnutí.