Komentáře: Fyzické tresty dětí – ANO či NE?

Od: babza

babza — Sat, 15 Mar 2008 08:40:22 +0000

Napadá mi,
že s tresty přímo souvisí i „odprošování“. Nenávidím odprošování, které je vynucené. A to už hodně dlouho. Když mi byly asi tak 3 – 4 roky, rozsypala jsem u stařenky sirky pod stůl. Na příkaz, abych je posbírala, jsem reagovala jak tvrdohlavá koza. Za trest jsem byla vykázána do stařenčiny veliké špajzky, kde jsem plakala a útlocitná teta – tenkrát ještě svobodná – mi tam přinesla i nočníček. A já tak na něm seděla a plakala… Když už jsem byla dostatečně „změklá“, dovolili mi vyjít ven a já pokořená pak musela jít od jednoho k druhému a odprosit se. Od té doby odprošování neuznávám, pokud nevyjde z citu dítěte samo, když vidí zarmoucené tváře rodičů. Když se dítě samo dovede odprosit nebo jeho jednání tomu nasvědčuje, je to velký pedagogický úspěch.

Od: pewu

pewu — Fri, 14 Mar 2008 23:43:56 +0000

Problémy za dveřmi
Mně osobně přijde horší vyhazování dětí za dveře, jasnej signál zlobivýho tě nechceme. Rodina má dát pocit bezpečí, zvládnout společně problémy (i výchovný), ne je nechat přede dveřmi.
Neodpustím si dvě techniky, které mně doma fungují, abych děti „nebila“: „židle“(dítě na ní musí sedět,dokud samo nezformuluje, co udělalo špatně a jak to lze vyřešit příště jinak) a „dřepy“- rychlé, účinné od 5-30 podle provinění, já se počítáním uklidním, dítě taky:). Zarámovaný to máme ne jako pohanu, ale že dřepy jsou prospěšný, Jágr jich taky dělal spousty:)).

Od: pewu

pewu — Fri, 14 Mar 2008 23:33:49 +0000

Tresty jinak
Jenom mně tak napadá jedna historka o výchově indiánů, v některých kmenech když matka dítě fyzicky potrestala, ho pak obejmula. Na první pohled to vypadá schizofrenně, ale má to svou logiku. Fyzicky mu dal pocítit, že jej tretá právě proto, že jej miluje, že to není v rozporu, trest není (nemá být ) ponížení, ale usměrnění. Dělala jsem kdysi judo a tam se za trest (1 ránu do zad v předklonu) trenérovi děkovalo (vyháněl tak zlé duchy). Dodnes má mou úctu:)). Strašně záleží na vztahovém rámci, kdy a jak člověk trestá. Rozhodně ale nemluvím o bití.

Od: zuzana

zuzana — Fri, 14 Mar 2008 19:22:35 +0000

Moc hezky clanek,
jen tak dale, Jitko.

Od: babza

babza — Fri, 14 Mar 2008 18:24:15 +0000

Jestli
si to sama přejete, napište – ale nevím, jestli jsem pro vás ta pravá. Jedním si můžete být jistá, že to bude u mne jak v hrobě.

Od: petr II

petr II — Fri, 14 Mar 2008 14:57:21 +0000

No jistě,…
…jen co to zplodím.

Od: Jitka Pelcová

Jitka Pelcová — Fri, 14 Mar 2008 13:23:22 +0000

to babza
Mé dětství a vztah s mámou bych tu nechtěla takhle veřejně rozebírat. Ale pokud Vás to zajímá, napíšu Vám e-mail. Upozorňuji však předem, že to je velmi smutné povídání.

to petr II: Mě by ty Vaše vztahy také zajímaly, myslíte, že byste mi mohl poslat kopii onoho vysvětlujícího e-mailu?

Od: petr II

petr II — Fri, 14 Mar 2008 10:24:51 +0000

O.K….
…babzo, pošlu Vám e-mail.
KRTK – už zase!

Od: babza

babza — Fri, 14 Mar 2008 08:53:41 +0000

Jitko,
myslím, že maminka to nepřehnala, protože z vás doma vychovali zřejmě šikovné děvče. Já měla jednu zásadu – děti by neměly zažít úzkost a nejistotu. A nějaká ta facka nebo přes zadek k tomu nevede. Jsou jiné a „nebolestivé“ praktiky, které děti ničí. Jistě jste věděla – tak jako moje děti – že vás doma mají rádi. A to je hlavní.
Pane Petře II – docela ráda bych to věděla, ale bojím se na těchto stránkách takovou informaci přijmout, aby to zbytečně nerozpoutalo další bouřlivou diskuzi. Třeba na to přijdu…

Od: Jitka Pelcová

Jitka Pelcová — Thu, 13 Mar 2008 23:35:56 +0000

to babza
Právě to slůvko „zavčas“ je klíčové. Málokdo si včas uvědomí, že chybuje. A pak už je pozdě bycha honit. Moje máma byla celej život nekonečně hrdá na svou tvrdou vývhovu, chlubila se svými praktikami. A teprve teď, když je jí skoro šedesát, uznala, že ve spoustě věcí chybovala a že důsledky už nemůže změnit.

to petr II: mě by také zajímaly