Byly nádherné.
Jak ale sílily poryvy větru, přecházelo jemné šimrání v nepříjemné bičování. Chtěla jsem ustoupit, ale nebylo kam. S každým krokem stranou, jakoby se vlasy prodloužily a zase si našly mou tvář. Rozhlížela jsem se, kam ještě poodstoupit, když jsem zahlédla tenký pramen oněch rezavých vlasů, jak si ho odnáší vítr. Otočila jsem se a uviděla, jak ruka s nůžkami opět zajíždí do té nádherné hřívy a pouští po větru další pramínek. Chtěla jsem něco říci a honem zastavit ten hřích na kráse. Nechápavě jsem pohlédla na dotyčnou osobu a překvapil mě úsměv na tváři. Marně jsem v těch očích hledala vysvětlení, byla v nich jen jistota rozhodnutí. Avšak zároveň polevovala štiplavá bolest v mých tvářích a pramínky zachytávající se na stromech, zábradlích i lidech, měly své kouzlo. Dávaly zářivou barvu té depresivní šedi všude kolem. A tak ta měděná krása kousek po kousku zaplavovala okolí.
Tvé vlasy byly všude kolem ale přitom nenávratně pryč.