Když před pár měsíci náhodou přišla řeč na psa, máma kupodivu nebyla proti. Jedinou podmínkou bylo, že pes bude zcela můj, tedy veškerá časová i finanční zátěž půjde na má bedra. Při škole pravidelně učím, takže jsem v tom neviděla problém.

Po měsíci sondování v okolních útulcích jsem si vybrala tříletého křížence jménem Tilly.

Své slovo jsem od začátku plnila a zabezběčovala veškerou péči. Tilly je moc hodný a chytrý pejsek, který (přestože neznáme jeho minulost) je vděčný za každé pohlazení.

Čekala jsem všemožné problémy, jediným však byla jeho agresivita vůči mužům, plynoucím nejspíš ze špatné zkušenosti. Tilly ale z každodenních procházek pochopil, že není důvod se jich bát a dnes si je už jen zvědavě očichává.

Když jsem poprvé byla mámou požádána o obojek a vodítko, aby s ním mohla jít sama na procházku, mile mě to překvapilo. Po pár dnech ho už máma brala skoro všude, mámino nadšení mě nejprve těšilo, později s ním ale přicházely problémy.

Paradoxně totiž máma, která byla celý život přísnou učitelkou, nedokáže vést psa k nějaké disciplíně. V praxi to vypadá tak, že pes si jde kam chce a máma za ním bezvládně vlaje, při přechodu silnice si ho k sobě nepřitáhne (protože ho prý nechce omezovat, což by mu pod autem už k ničemu nebylo) a v okamžiku, kdy Tilly mámu při venčení dvakrát strhl a ona ho nechala žrát kameny, jsem řekla dost.

Máma pochopila, že její přístup je špatný, ale sama uznala, že ho nedokáže změnit, tudíž Tillyho venčím už pouze já. Mámina psí láska a básnění o Tillym každému na potkání však trvá. A tak Tilly už smí do jejího pokoje a další jiná zásadní NE byla zrušena. Dnes máma přišla s návrhem, že mu bude místo granulí (které platím já) kupovat a vařit prasečí nožičky a jiné “dobrůtky“. Inu láska psí dělá hodně.

A tak se ze zapřísáhlého nemilovníka zvířat stala Tillyho obdivovatelka. Já mám báječného psa a Tilly má konečně milující domov.